Vlasová katastrofa 9. místo - Určitě chci černou barvu nebo ne, už jí nechci

Zdravím Vás,

dnes jsem si řekla, že čtvrteční odpoledne je ideální čas na to, abych Vás seznámila s další ze svých vlasových katastrof: 

9. Určitě chci černou barvu nebo ne, už jí nechci...

Jako spoustu lidí i já měla své temné období, které abych se přiznala, začalo na základní škole a skončilo až na vysoké. Chtěla jsem možná působit drsně nebo tajemně, pohnutky, které mě vedly k rozhodnutí pro černou hlavu si už nepamatuji.

Každopádně jsem musela vymyslet nějaký plán, součástí kterého muselo být pevné alibi. Abych Vám to vysvětlila: Můj táta fakt nesnáší černou barvu na vlasech, ale nechává si to pro sebe, i když občas jsem se setkala s tázavým nebo dokonce posměšným pohledem, nikdy mi nic neřekl. Zato moje babička, to je jiné kafe, pro sebe si nic nenechá, a tak jsem se každé ráno, před odchodem ze školy, musela vyrovnat s poznámkami typu: ,,Ježiš ty zas vypadáš!", ,,No to je něco příšernýho, co máš na tý hlavě". Myslím, že ji ještě dráždil sestřih podkova, který jsem v té době nosila.

Šla jsem a koupila si v drogerii středně hnědou barvu na vlasy, nanesla jsem ji, schovala se před rodiči a čekala něco přes hodinu a půl, než mi barva totálně zčernala. Alibi jsem měla a všichni členové domácnosti si povzdechli nad tím, jak jsem příšerně naletěla tmavé barvě.  (Bylo mi 12 nebo 13)

Barvení na tajňačku probíhalo do doby, než se kamarádka začala učit kadeřnicí.

Pak jsem chodila páchat tento "zločin" pryč z domu a stávala jsem se oráchlejší. Nicméně pořád bylo třeba zajistit alibi pro černou barvu, šla jsem tedy za kamarádkou (kadeřnicí) a k nanesení jsem jí přinesla úplně tu nejtmavší hnědou barvu na vlasy. Barvení pak provázely řeči okolo toho, jak budu mít černou hlavu a já si v duchu mnula ruce, protože to bylo přesně to, co jsem chtěla. Krabičku od barvy jsem si pak samozřejmě uschovala a přinesla domů, jako důkaz že barva měla vypadat takhle, ale chytla "fakt blbě". Když mi kamarádka chtěla barvu smýt, začala jsem utíkat, protože delší doba působení pro mě byla pojistkou pořádně černých vlasů. (Bylo mi 17)

Asi v osmnácti nebo devatenácti jsem se rozhodla, že temné období je u konce a rozhodovala jsem se co dál. "Slušely by mi melíry?" přepadla jsem kamarádku v kadeřnictví. A šlo se na věc...Výsledek byl...no ehm....prostě černá hlava s oranžovými pruhy. Zhruba taková barevná kombinace:

Takže následovalo další barvení se spoustou peroxidu, další a další odbarvování, melírovaní...a že to trvalo -  asi po 5ti letech barvení každý měsíc a cca 60 nánosech tmavě hnědé barvy - jsem se nemohla divit. Skončila jsem jako tady frajerka nahoře akorát oškubaná, protože jsem měla tak zničené konečky, že musely pryč. A tak se můj plán, nechat si narůst dlouhé vlasy, posunul zase zpátky o 5 centimetrů. Tentokrát už s melírovanými vlasy.

Dnes jsem ráda, že jsem byla pod dohledem příbuzných a černou barvu jsem si nekoupila, protože opravdu černá barva se nevymyje a většinou se musí nechat odrůst, odbarvování černé je totiž reálné, ale rozhodně zamává s kvalitou Vašich vlasů. Neříkám, že moje řešení s tmavě hnědou bylo lepší, ale přece jen je pak větší šance, že ji dostanete dolu. Pokud se přece jenom rozhodnete dávat černou pryč, určitě si zajděte do salonu, kde Vám odborně pomůžou.